Byl to přibližně rok 1999, kdy jsem poprvé onemocněl boreliózou. Od té doby se začal odvíjet příběh, který dnes – po více než dvaceti letech – mohu zpětně vyprávět. Rok 2025 přináší odstup i určité smíření, ale paměť zůstává překvapivě živá.
Na začátku jsem byl mladý, plný síly, sportoval jsem, žil naplno. Jenže do mého života nečekaně vstoupily potíže, které jsem tehdy neuměl pojmenovat – bušení srdce a úzkosti. Lékaři nenašli příčinu. Holter, vyšetření, výsledky – všechno „v normě“. Jenže já se necítil v pořádku. Tehdy se objevila zmínka o „lékaři z Podkrkonoší“, který prý úspěšně léčil boreliózu i případy, nad nimiž už klasická medicína zlomila hůl. Rozhodl jsem se ho navštívit.
Byl to člověk s velkým srdcem – lidový lékař, který uměl naslouchat. Dal mi kapičky. Za dva měsíce jsem přišel znovu, a během několika dalších měsíců bylo po potížích. Borelie ustoupily a já měl několik let klid.
Po druhé nákaze se postup opakoval. Vyléčil jsem se a dalších šest let jsem byl bez obtíží. Od té doby jsem u tohoto lékaře léčil v podstatě všechno – od rýmy až po vyčerpání. V té době jsem mu věřil naprosto, zatímco ostatní lékaře jsem vnímal jen jako doplněk systému, který mně osobně nepomáhal.
K třetí infekci boréliemi došlo zhruba v mých osmadvaceti letech. Léčili jsme ji už v rámci pravidelných kontrol. Do svých třiatřiceti let jsem boreliózu pociťoval hlavně jako úzkosti, později se přidaly i depresivní stavy – ale i ty byly zvládnutelné terapií z téhož systému, který stál u mého uzdravení.
Dnes, téměř v padesáti, mám jasno: borelióza není jen nemoc, je to dlouhá cesta se sebepoznáním. Vlivy, které k ní přispívají, jsou hlubší než bakterie samotná.
Měl jsem to štěstí, že jsem se se „svým lékařem“ později setkal i profesně – sdíleli jsme prostor v Praze, v Nupacké ulici 7, téměř tři a půl roku. Byla to mimořádná zkušenost – rozhovory třicetiletého s mužem o třicet let starším, zkušenějším, klidným. Rok 2014 přinesl jeho smrt – a s ní i vědomí, že zůstávám možná jediný, kdo o něm může dnes vyprávět.
Roky po roce 2009 – viroza, revmatismus, hledání cest
Někdy kolem roku 2009 jsem prodělal silnou virózu, která mi zanechala následky – postinfekční revmatismus. Klouby bolely, tělo ztuhlo, a já poprvé pocítil, že tělo může být zranitelnější, než jsem si myslel. Z aktivního cestovatele s krosnou se stal městský člověk s autem. Změna stylu života však nic neubrala na potřebě pokračovat v léčbě nosodami, které mi kdysi pomohly. O jejich původu dnes nebudu mluvit – ne z tajemství, ale z respektu k lidem, kteří s nimi pracují.
Cesta k biorezonanci a BICOMu
Po smrti mého učitele jsem se vydal hledat další směry. Zakoupil jsem obytné auto a cestoval – po Čechách, Moravě, Slovensku, Slovinsku, Itálii, Řecku i Srbsku.
Chtěl jsem poznat systémy založené na biorezonanci, především BICOM.
Dnes mohu říci otevřeně – BICOM není univerzální přístroj. Umí pomoci při potravinových intolerancích, při závislostech, někdy podpoří imunitu při nachlazení. Ale boreliózu řešit neumí. Vyvolá krátkodobý „haló efekt“ – zlepšení, které se brzy vytratí.
Kurzy a „školy BICOMu“ často formují armádu terapeutů, kteří mají dobrý úmysl, ale chybí jim osobní zkušenost s touto nemocí. Věřit, že tělo lze donutit, aby se s boreliózou vypořádalo samo, je podle mé zkušenosti naivní. Zázrak se neděje automaticky, jen proto, že zařízení pípá.
Závěrem
Tento příběh není lékařskou studií, ale osobní kronikou člověka, který přežil tři infekce borelií, mnoho terapií a jedno přátelství, které mu změnilo život.
Dnes už se na všechno dívám s nadhledem – terapie funguje, když jí člověk rozumí a když se na cestě nevzdá.
Pokud někdo z těch, kdo čtou tyto řádky, zná stejného lékaře z Podkrkonoší, nebo se chce podělit o svou zkušenost s léčbou boreliózy, budu rád, když se ozve. Příběh nekončí – jen se vypráví jinak.
