Když se to stalo poprvé, bylo léto. Pamatuju si trávu, vodu, zápach opalovacího krému a tu malou černou tečku, kterou jsem si všiml až večer. Nikdy bych nevěřil, že tak malá věc může převrátit život naruby. První týdny jsem byl v pořádku. Až po měsíci začaly zvláštní bolesti kloubů – nejdřív jen po ránu, pak i během dne. Přidala se únava, která se nedala vyspat. V noci jsem se budil, srdce mi tlouklo jako po běhu. Lékaři říkali, že je to stres.
Stres. To slovo mě začalo pronásledovat. Všechno bylo „jen stres“. Jenže já už nezvládal vstát z postele. Nohy mě bolely, hlava třeštila, ztrácel jsem soustředění. V práci jsem dělal chyby, začal jsem zapomínat, co jsem komu slíbil. Přátelé se rozutekli. A já zůstal – sám, s papíry, výsledky a nejasnou diagnózou.
Když jsem se dostal k infekčnímu oddělení, testy vyšly „hraniční“. To slovo mi utkvělo v hlavě. Hraniční. Jako by se rozhodovalo, jestli můj život stojí ještě za úsilí. Dostal jsem antibiotika. Dva měsíce jsem polykal prášky, které mi spálily žaludek, ale bolest zůstala. A pak už mi nikdo nevěřil.
Začali říkat, že je to psychosomatické. Že se příliš pozoruju. Že si mám najít koníček, začít běhat. Jenže já sotva došel k oknu. Přesně tam jsem si začal psát poznámky – jak dlouho trvá ráno, než se rozhýbu, kolik hodin spím, kolik lidí za den potkám. Čísla se zmenšovala, až zůstala nula.
V té době jsem pochopil, že nemoc člověka neizoluje jen tělem. Izoluje ho časem. Dny se začnou slévat, měsíce mizí. Když se po roce zeptám, co jsem dělal v zimě, nevím. Jen si pamatuju zápach mastí, teplo polštáře a ticho. A někde uvnitř pořád zůstává otázka: Jak se může stát, že tělo křičí – a svět mlčí?
