V posledních letech se z mnoha textů o chronické borelióze stává jakýsi psychologický komentář, ve kterém je pacient s letitou únavou, bolestmi kloubů a kognitivním útlumem vykreslen spíš jako ztracený mladý člověk, který „žije na autopilota“. Článek na Flowee nese typický rukopis tohoto trendu: místo aby se mluvilo o reálných neurologických a imunitních důsledcích infekce, je pozornost přenesena na „emoční neprobuzenost“ a „životní neangažovanost“.
Je pozoruhodné, že i když stovky pacientů po léčbě antibiotiky hlásí přetrvávající neurologické symptomy, citová prázdnota a ztráta energie jsou popisovány spíše jako psychologický problém než jako neuroinfekční zátěž organismu. V této optice se borelióza ztrácí – a z pacienta se stává objekt analýzy, ne člověk hledající vysvětlení a možnost regenerace.
Kdo skutečně zná fyzickou stránku této diagnózy, ví, že dlouhodobé následky nejsou jen „pocitem“. Jsou to poruchy spánku, kolísání tlaku, dysregulace nervového systému, kolaps energetického metabolismu. A když se do toho promítne chronická únava, zůstává těžko rozhodnout, kde končí psychosomatika a začíná biochemická vyčerpanost.
Takové články pak často odrazují nemocné od hledání skutečné příčiny potíží. Místo systematického měření (např. biorezonančními nebo funkčními metodami) a cílené detoxikační či imunomodulační terapie se pacient dozví, že se má „více otevřít životu“. Možná by ale bylo účinnější otevřít laboratorní výsledky, imunitní testy nebo regulační schémata organismu.
O borelióze by se proto nemělo psát jako o metaforě ztracené duše, ale jako o střetu mikrobiologie, imunologie a nervového systému. A to je svět, který si zaslouží víc než jen pohled „odborníka na životní styl“.
